Přestože je v posledních letech zřetelná snaha o destigmatizaci mýtů o duševním zdraví, psychoterapii stále obestírá mnoho předsudků, které jsou v různé intenzitě zakořeněny napříč celou společností. Někteří tuto možnost řešení své situace, ve které se necítí dobře ihned a razantně zavrhují bez žádné možnosti či vyhlídky tento postoj změnit. Řada lidí by uvítala, kdyby si mohla o svých vnitřních záležitostech promluvit s odborníkem, cítí, že by jim prospělo své trápení někde vyventilovat a „odložit“. Než však dojde k akci v podobě objednání se ke konkrétnímu člověku, spustí se v nich lavina důvodů, proč to nejde. Plejáda výmluv je různorodá, od té, že přece nejsou blázni, že žádnou pomoc nepotřebují, že jim nikdo nebude rozumět, po tu, že se obávají, aby na to někdo nepřišel, jak by asi pak vypadali, až po boj se sebou samým, kdy by docházení do terapie brali jako vlastní selhání. Důvodů, „proč ne“, by bylo možné vymyslet bezpočet. Pojďme se však zabývat tím, „proč ano“.
Úleva je poměrně rychlým přínosem, který nám psychoterapie může přinést. Dalo by se říct, že se objevuje již po několika prvních sezeních (mnohdy i po prvním) a je to způsobeno zejména tím, že se jednoduše vypovídáme nezúčastněnému člověku, který o nás nic neví a nezná souvislosti našeho života. Je to jiné, než když se svěřujeme blízkému příteli, který nás zná dlouho, ví, čím jsme si prošli a zná kontext. Zároveň je prostředí terapie bezpečné místo pro to, abychom mohli říkat vše bez zbytečných příkras a kudrlinek, protože „venku“ je to neslušné, nemorální, nenormální, nezapadá to do konceptu role, do které se stylizujeme atd. Některé naše myšlenky, představy, fantazie, přání a nápady neřekneme ani těm nejbližším lidem, které okolo sebe máme ba co víc, kolikrát je nepřiznáme ani sami sobě. Je pro nás velmi obtížné je transformovat do slov v nás samotných, natož je někomu otevřeně sdělit. Pak je v sobě dusíme, buď si jich nevšímáme nebo se peskujeme za to, že nás vůbec něco takového napadá a tím se výrazně snižuje úroveň naší duševní pohody. Pokud si dovolíme tyto obsahy sdílet v rámci terapie, dojde k velké úlevě už „jen“ díky tomu, že je vyslovíme nahlas, někomu je o nich řekneme. Zní to jednoduše, v reálu to však vyžaduje odvahu, upřímnost a chuť na sobě pracovat.
Terapie nám může být prospěšná v tom, že se díky ní můžeme lépe vyznat a orientovat sami v sobě. Může dojít k tomu, že lépe nahlédneme naše zakořeněné mechanismy chování a reagování, které si v reálném životě neuvědomujeme, které pro nás nemusí být užitečné a mohou stát za řadou našich obtíží. K tomuto se lze dopracovat právě prostřednictvím toho, že nám terapeut nastaví zrcadlo na ta místa a oblasti našeho chování a prožívání, která máme ve slepé skvrně našeho zorného pole. My je nevidíme, ale okolí ano. Právě díky tomu může dojít k náhledu, k pochopení toho, proč jednáme určitým způsobem, proč takto reagujeme, co za tím stojí. Mnohdy právě toto vede ke zlepšení toho, jak se cítíme a k důkladnějšímu porozumění sobě samému.
Průběh terapie není procházka růžovým sadem, je to trnitá cesta plná nepříjemných a bolestivých prožitků, aha momentů, které doprovází i zhoršení toho, jak se cítíme, což je způsobeno tím, že se uvnitř nás něco děje. Naše vnitřní klidné vody se rozvíří. Dlouhodobé odkrývání našich vnitřních obsahů, urovnávání si našich zkušeností, zážitků a nezpracovaných emocí, může významně přispět k jeho zkvalitnění. Psychoterapie by nás měla vést k tomu, abychom byli zodpovědní za svůj vlastní život a svá rozhodnutí. Umožní nám lépe se orientovat v našich emocích a celkově v nás samotných. A to se hodí…
(Photo by Filip Kominik on Unsplash)